Babička
Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.
Jednu a tutéž událost vidí jinak dítě, jinak člověk dospělý, jinak člověk starý. I Babičku Boženy Němcové jsme četli, čteme a budeme číst stále jinak. Jako děti jsme ji četli bezmála jako pohádku a nejvíc nás zaujaly postavy Jeníka, Adélky, Barunky, psů Sultána a Tyrla. Příběh Kristly z hospody a jejího milého Jakuba nás zaujal ve dvaceti, mnohem, mnohem později jsme porozuměli nářku Viktorky. Ale to jsme se pak dívali zase docela jinak na hry dětí ze Starého bělidla, to už jsme v Adélčiných věčných otázkách slyšeli otázky vlastních dětí, to už jsme věděli, co znamená prázdnota, kterou po sobě zanechává smrt blízkého člověka.
