Princezna Isabella z Geranienu byla velmi krásná, ale stejně tak pyšná, a zlomyslná, a její otec král s ní měl jen potíže. Rád by ji provdal, a tak pořádal slavnosti, na které zval všechny nápadníky zblízka i zdaleka. Princezně však nebyl žádný vhod. Nepochodil u ní ani šlechetný král Richard z Begonienu, kterému se vysmála, že má bradu jako drozd. To už však otci došla trpělivost a přísahal, že ji provdá za prvního žebráka, který se na zámku objeví. Zanedlouho se objevil pod okny potulný šumař v otrhaných šatech, zahrál a zazpíval, a když pak poprosil o almužnu, král dostál svému slibu a dal mu Isabellu za ženu. A tak princezně nezbývalo než následovat manžela. Šli dlouho, a když se princezna ptala, komu patří les, přes který šli, pole, která míjeli, slyšela stále stejnou odpověď. Králi, co mu říkají Drozdí brada. I vzdychala a litovala, že si nevzala krále Drozdí bradu. Všechno by jí to teď patřilo. Místo toho musí žít bez přepychu, bez služebných v nuzném příbytku a chudobě...
